Přežití v přírodě 2: Jak netradičně rozdělat oheň?

Určitě už jste se setkali se zapalováním ohně pomocí lupy – čili skleněné čočky typu spojka. Pokud na ni dopadá svazek navzájem rovnoběžných světelných paprsků, spojka je soustředí do jediného bodu, takzvaného ohniska. Jsou-li to paprsky sluneční, tak se v ohnisku koncentruje společně se světlem i teplo, a pakliže se to děje na nějakém snadno vznětlivém povrchu, např. na papíru, vznikne oheň. (Dost možná proto se ohnisku dostalo tohoto českého názvu. Latinsky a anglicky se nazývá focus, což zase vyjadřuje soustředění paprsků do tohoto bodu.)

Rovněž známý je způsob zapalování ohně založený na tření. Prací proti třecí síle se mechanická energie přeměňuje na tepelnou, takže intenzivní tření mezi určitými povrchy může vést k dosažení velmi vysoké teploty a v případě přítomnosti hořlavé látky, např. suché trávy, k jejímu zapálení.

Dnes možná o něco méně známé je křesadlo, dříve se ale užívalo často. Skládá se z takzvané ocílky, což je tyčinka vyrobená ze speciální oceli, a ze škrabky. Když přejedeme škrabkou po ocílce, styčné plochy se třením prudce zahřejí a díky vysokému obsahu uhlíku v ocílce se uvolní velké množství žhavých jisker. Vletí-li tyto jiskry do nějakého snadno vznětlivého materiálu (např. do vaty nebo sena), zapálí ho.

Fyzikálně velmi zajímavé je zapalování ocelové vaty, stačí totiž k němu jakákoli obyčejná baterie (rozuměj: suchý galvanický článek). Ocelovou vatu tvoří velmi tenká vlákna z oceli, jde tedy o spleť elektrických vodičů. Když k ní přiložíme baterii, dojde ke zkratu (k uzavření elektrického obvodu bez spotřebiče čili k tzv. krátkému spojení neboli zkratu či lidově „kraťasu“). Vznikne proto zkratový proud, ale nenaroste do žádných extrémních hodnot, protože tenká ocelová vlákna mu kladou poměrně značný odpor. Bude však dostatečně velký na to, aby rozžhavil vlákna natolik, že se vata rozhoří. (Ano, i ocel je hořlavá! Její zapálení sice vyžaduje značnou teplotu a velkou plochu pro chemickou reakci s kyslíkem – ale obojí je tu splněno.)

Existují i různé chemické způsoby zapalování ohně. Jsou to ale pokusy naprosto nevhodné pro domácí experimentování, vyžadují totiž poměrně nebezpečné chemikálie, laboratoř a poučení o chemii a o bezpečnosti práce. Takže doma se do nich prosím nepouštějte, ale rádi vám je ukážeme třeba při velké science show v iQLANDII.

Je tu ale ještě poslední věc, o které bych se rád zmínil. Víme už, jak si poradit, když potřebujeme rozdělat oheň, ale nemáme zápalky ani zapalovač. Co když ale zápalky nebo zapalovač máme a všechno kolem je vlhké? Pak nám může pomoci kůra ze stromu zvaného latinsky betula (česky bříza J) – obsahuje totiž značné množství tzv. betulinu, který velmi dobře hoří a nerozpouští se ve vodě. A tak i za vlhka zůstává v březové kůře vodou nedotčená vrstva hořlaviny a nehoří sice kvůli okolní vlhkosti kdovíjak dobře, ale zapálíme ji poměrně snadno.

Zdeněk R.