Tajemství rozprašovače

Když u rozprašovače prvního typu stiskneme tlačítko, zatlačíme ho do malé nádobky s kapalinou. Nádobka je dole uzavřená kuličkou. Díky tomu kapalina nemá kam jinam unikat než do trubičky uvnitř tlačítka. A protože tato trubička nahoře končí otvůrkem o velmi malém průměru, dojde k rozprášení kapaliny (jejímu smísení se vzduchem). 

Když tlačítko pustíme, pružina ho začne vracet zpátky nahoru. Kulička při tom přestane dole uzavírat nádobku, a proto se tam může nasát kapalina z láhve. K tomuto nasátí dojde díky podtlaku způsobenému pohybem tlačítka nahoru. Podtlak by samozřejmě nevznikl, pokud by trubičkou uvnitř tlačítka mohl proudit vzduch zvenčí. Při pohybu tlačítka nahoru se ale trubička uzavře (mechanismem, který v našem zjednodušeném obrázku nevidíte). 

Při jednom stisku tlačítka se pochopitelně rozpráší jen tolik kapaliny, kolik se jí vejde do nádobky pod tlačítkem. Chceme-li jí dostat z láhve víc, musíme mačkat opakovaně. 

Naproti tomu u rozprašovačů druhého typu stačí stisknout tlačítko jen jednou a pak ho držet. Tím totiž pouze uvolníme kapalině cestu z láhve ven, zatímco její pohyb zajišťuje hnací plyn. Ten vytváří tlak na hladinu v láhvi, a kapalina díky tomu stoupá trubičkou a tlačítkem do rozprašovacího otvůrku. 

Jako hnací plyny se používají látky, jejichž body varu jsou nižší než teploty, za kterých se spreje používají. Při přetlaku uvnitř nádobky zůstává taková látka zčásti kapalná, a když rozprašujeme a tlaku při tom ubývá, tak se hnací látka postupně vypařuje, a tím se přetlak uvnitř nádobky neustále obnovuje. Jako hnací plyny se původně používaly freony. Ukázalo se ale, že tyto sloučeniny ničí ozonovou vrstvu atmosféry. Proto jsou už dávno zakázané a nahrazované jinými plyny s podobnými fyzikálními vlastnostmi, např. butanem.