Netradiční valentýnské přáníčko

Zkuste asi minutu soustředěně pozorovat – pokud možno bez mrkání – černé srdce na bílém pozadí, a potom se zahleďte na bílou plochu (např. zeď) a mrkejte naopak co nejvíc. 

 Viděli jste na zdi totéž srdce ale zářivě bílé? Vyzkoušeli jste si takzvaný paobraz. 

A pojďme si objasnit, jak vznikl. 

Vidíme to, co se promítá na naše oční pozadí neboli sítnici. Jsou tam dva druhy buněk registrujících světlo: tyčinky a čípky. Tyčinky rozlišují pouze světlo a tmu, čípky nám umožňují barevné vidění. Když pozorujeme černé srdce na bílém pozadí, tyčinky pod obrazem srdce zůstávají ve tmě a odpočívají, zatímco tyčinky okolo jsou osvětlené a pomalu si na světlo zvykají, otupují. Když potom hledíme na bílou zeď, osvělené jsou všechny tyčinky na naší sítnici – jenže ty odpočinuté hlásí do mozku víc světla než ty otupělé. A tak se nám v mozku vytvoří iluze bílého srdce na tmavším pozadí. 

Teď si zkuste to samé s barevným obrázkem. 

Vysvětlení je podobné, týká se ale čípků. Ty, na které dopadalo zelené světlo, vůči němu otupěly. Pak byla celá sítnice osvětlena bíle, tedy červeně plus zeleně plus modře. Čípky otupělé vůči zelené ale vnímaly zelenou složku bílého světla méně než červenou a modrou. V mozku proto převládl vjem červené plus modré, tedy fialové. A protože čípky mimo srdce byly zase otupělé vůči žlutému světlu, tvořenému červenou a zelenou složkou, tak okolí srdce se nám jevilo domodra. 

Tolik k teorii paobrazů. 

A teď už stačí pořídit si zelený a žlutý papír, bílou čtvrtku, nůžky a lepidlo a můžete se pustit do výroby netradičního valentýnského přáníčka.

Autor: Zdeněk R.